pondělí 21. ledna 2013

O Richardově kuchyni...

    Je to moje kuchyně..tedy..naše...vlastně ale je hlavně nejvíc Richardova. Náš velký, černý tibeťák, si udělal z kuchyně svou hlavní křizovatku. I když, i to je složitější. Vzhledem ke své společenské povaze, zdržuje se Richard především tam, kde jsme my. Ale v době přípravy jídla, jsem oproti zbytku rodiny těžce privilegovaná, neb Ríša volí neomylně : Se mnou a do kuchyně. Znám ho už natolik, že o lásce ani neuvažuji, tedy, o lásce ke mě..Ne, že by mě rád neměl, ale nemůžu se zbavit pocitu, že se mnou miluje i kuchyni. No, dobře, tak kuchyni o trošičku víc..:-) A právě proto, že ho znám, jsem několikrát denně smířena s tím, že se Richard rozvalí uprostřed místnosti a já přes něho různě polezu, budu ho obcházet, balancovat nad ním s kastrolem vytaženým z trouby, v krajní nouzi vláčet jeho sedmdesátikilové tělo za tlapky, abych ho odvalila a otevřela šuplík s hrnci. A on to všechno tiše snáší a já ho podezírám, že si to tak trochu užívá. Užívá si to dokonce natolik, že ani nemrkne nad přišlápnutým ocasem, nebo tlapkou. Kouká na mě odspodu s výrazem: "Co po mě šlapeš, nešiko? Neumíš lítat?" Když mi občas selžou nervy a zařvu, aby sakra kousek uhnul, zvedne svou medvědí hlavu a odevzdaně ji nechá upadnout zpátky na podlahu. A to je všechno.
    Jestli se čtenář ptá, co je na tomhle za pohodu, ze svého pohledu říkám, že Richard tedy v pohodě rozhodně je!:-) A já vlastně taky..
Kdysi jsem si, jako malá holka vysnila, že jednou budu mít domek na samotě (no, to mi teda o fous ujelo.:-)) ), v domě svou krásnou kuchyni s velkým dřevěným stolem a pod ním velký černý pes, co na mě kouká, když vařím..a na okně přede kočka. ( Nojo, dědictví romantických vesnických filmových záběru, já vím!:-)) )
  Vyšlo mi to téměř celé, až na pár drobností...Až na psa POD stolem, je to ok, pokud jde o kočku, ano i ta je součástí naší domácnosti, ale aby ležela na okně a předla, to ani omylem. Když už vyskočí na okno, ječí, nebo provokuje Richarda, který si navíc hlídá náš oběd, takže Růženku většinou prožene..Tady idyla trochu pokulhává, ale ruku na srdce..to je to nejmenší..Pro nás tenhle stav prostě pohodou je a když je venku ošklivě a po domečku se line vůně dobré krmě, hodiny nad stolem tikají a nahoře dupou další zvířecí členové rodiny, malí tibetští španělé Andulka a Fanýsek, je to zkrátka parádička! Přesně ta, co bývala kdysi v mámině kuchyni..A na povídání do takovéto kuchyně a nejen o jídle, čtenáře srdečně zvu. Ať je to jako u dobré kávy, povídání o všem možném, o dobrém jídle, o místech odkud pochází, o starých, dávno zapomenutých receptech, stejně jako o těch nových, o mýtech i faktech kolem sporáku a stolu, o obyčejných věcech kolem nás...